Křik a pláč. Hrnec o stěnu nezvykle duní. Ten tupý úder v podobě důlku v kovu už nezmizí. Rajská omáčka potřísnila strop jako kapky krve. Děsivý pohled. Střepy skla z rozbitých sklenic řežou do nohou. Postava tak obrovská, a ještě větší představuje zlo. Zuřivý pohled, oči prosycené krvavými žilkami, v potu tváře a zápachu těžkých myšlenek stojí tady jako pán světa. Jako strůjce našich osudů, jako diktátor. Jeho velikost je proti malému zuboženému tělu kroutícímu se v koutě téměř nadpřirozená. Výjev až smrtonosný.
Nyní má příležitost se zbavit své přítěže, jak on tomu říká. Jeho mysl je omámena vztekem, nenávistí, zoufalstvím a alkoholem. Jeho zbraní je síla. Síla, kterou, nám už několik měsíců dává pečlivě najevo. Síla, kterou nyní může v plné moci využít. V moci naprosto neomezené. Však jak by se také mohlo to třesoucí se malé tělo bránit. Jediné, co má, je víra a naděje.
A tři děti schované za rohem v bezbranných pocitech utopené.
Slzy v očích už pálí. Ona bojovala za nás, chtěla nás chránit a vždycky chránila. Až doteď.
Do okamžiku, kdy všechny její snahy jsou marné, protože už nemá zbraň. Nemá nic, čím by nás ubránila. V jeho očích už je jen kusem masa ležícím na podlaze. Pro nás andělem s otrhanými křídly, který už nemůže znovu vzlétnout. Andělem, který teď možná zemře.
Když dítě vidí svou matku umírat, trpí s ní. Bojí se o ni, ale hlavně o sebe.
Ve chvíli, kdy jsme se postavili před něj, třebaže třímal v ruce nůž, už jsme nebyli ani dětmi, ale ani dospělí.
(autentická výpověď 17ti leté dívky o incidentu, který se odehrál před 6 lety)
dotazník: přispějte prosím informacemi
Lukáš Přibyl | 
Emo | 
Tak to je velmi silný příběh, mám dojem, že se jedná o nějaké domácí násilí, ale možná se mýlím.
O to horší je představa, když si uvědomím, že to není vymyšlené....