Prosinec 2016

Procitla jsem do světa

12. prosince 2016 v 8:29 | Viktoria |  Vaše příběhy
Naučená bezmoc. Doprovázející jev nemocné hlavy.

Naučená bezmoc: člověk ztratí motivaci se snažit kvůli opakovanému zmaření cíle či dočasné nemožnosti řešení

Zvyknete si na to, že nemáte šanci se světem bojovat. Necháváte se unášet proudem času. Lidé kolem vás trpí. Trpí, protože vám nerozumí a nevědí, jak chápat vaše chování. Mají vás za špatné. Děláte rozhodnutí. Ať už jsou dobrá nebo špatná, nemáte co ztratit. Rozhodujete za druhé a uvnitř řvete jako zvíře, protože vidíte, že ubližujete. Bolí vás to jako tisíce nožů. Ale navenek vypadáte chladně. Třeba se i usmíváte. Zraňujete a šíříte nenávist a zlobu. Nechcete, ale jinak lidé narušují vaši bublinu, vaše odloučení od světa. A vy už nemáte sílu, chtěte v bublině zůstat. Nakonec vás utýrají vaše myšlenky, svět se bortí. Není síla v něm žít a už ani smysl se z něj ztratit. Bludný kruh. Někonečno.



Chvíle klidu. Pocit vysvobození ale nepřichází. Jste mimo realitu. Neděláte nic. Na nic nemyslíte. Přijdete z práce brzy a najednou je večer. Psycholožka se vás zeptá, co děláte ve volném čase. "Nevím". Dny ubíhají, týdny, měsíc, dva... Párkrát za den vás něco vytrhne z nicoty - pohled na hodiny. Hlad, únava, takové věci přestanete znát. Necítíte sebe, emoce, tělo, nic.

Léčba. Mozek začíná fungovat. Ohlédnete se za sebe. Spálená krajina, hotový Mordor. Teprve v tu chvíli si uvědomíte, co všechno jste způsobili. Začínáte trpět znovu. Znovu řvát. Tentokrát už ale nahlas. Teprve teď si všichni všimnou, jak celé roky vypadáte uvnitř. Nikdo ale necítí vinu. Jen vy sami za to, co jste napáchali. A bude ještě dlouho, dlouho trvat, než se utrpení a výčitky utlumí...