Vaše příběhy

Procitla jsem do světa

12. prosince 2016 v 8:29 | Viktoria
Naučená bezmoc. Doprovázející jev nemocné hlavy.

Naučená bezmoc: člověk ztratí motivaci se snažit kvůli opakovanému zmaření cíle či dočasné nemožnosti řešení

Zvyknete si na to, že nemáte šanci se světem bojovat. Necháváte se unášet proudem času. Lidé kolem vás trpí. Trpí, protože vám nerozumí a nevědí, jak chápat vaše chování. Mají vás za špatné. Děláte rozhodnutí. Ať už jsou dobrá nebo špatná, nemáte co ztratit. Rozhodujete za druhé a uvnitř řvete jako zvíře, protože vidíte, že ubližujete. Bolí vás to jako tisíce nožů. Ale navenek vypadáte chladně. Třeba se i usmíváte. Zraňujete a šíříte nenávist a zlobu. Nechcete, ale jinak lidé narušují vaši bublinu, vaše odloučení od světa. A vy už nemáte sílu, chtěte v bublině zůstat. Nakonec vás utýrají vaše myšlenky, svět se bortí. Není síla v něm žít a už ani smysl se z něj ztratit. Bludný kruh. Někonečno.



Chvíle klidu. Pocit vysvobození ale nepřichází. Jste mimo realitu. Neděláte nic. Na nic nemyslíte. Přijdete z práce brzy a najednou je večer. Psycholožka se vás zeptá, co děláte ve volném čase. "Nevím". Dny ubíhají, týdny, měsíc, dva... Párkrát za den vás něco vytrhne z nicoty - pohled na hodiny. Hlad, únava, takové věci přestanete znát. Necítíte sebe, emoce, tělo, nic.

Léčba. Mozek začíná fungovat. Ohlédnete se za sebe. Spálená krajina, hotový Mordor. Teprve v tu chvíli si uvědomíte, co všechno jste způsobili. Začínáte trpět znovu. Znovu řvát. Tentokrát už ale nahlas. Teprve teď si všichni všimnou, jak celé roky vypadáte uvnitř. Nikdo ale necítí vinu. Jen vy sami za to, co jste napáchali. A bude ještě dlouho, dlouho trvat, než se utrpení a výčitky utlumí...

Co se děje za dveřmi a nevidíme, nebo spíš nechceme vidět

18. listopadu 2016 v 10:02 | Viktoria
Křik a pláč. Hrnec o stěnu nezvykle duní. Ten tupý úder v podobě důlku v kovu už nezmizí. Rajská omáčka potřísnila strop jako kapky krve. Děsivý pohled. Střepy skla z rozbitých sklenic řežou do nohou. Postava tak obrovská, a ještě větší představuje zlo. Zuřivý pohled, oči prosycené krvavými žilkami, v potu tváře a zápachu těžkých myšlenek stojí tady jako pán světa. Jako strůjce našich osudů, jako diktátor. Jeho velikost je proti malému zuboženému tělu kroutícímu se v koutě téměř nadpřirozená. Výjev až smrtonosný.
Nyní má příležitost se zbavit své přítěže, jak on tomu říká. Jeho mysl je omámena vztekem, nenávistí, zoufalstvím a alkoholem. Jeho zbraní je síla. Síla, kterou, nám už několik měsíců dává pečlivě najevo. Síla, kterou nyní může v plné moci využít. V moci naprosto neomezené. Však jak by se také mohlo to třesoucí se malé tělo bránit. Jediné, co má, je víra a naděje.
A tři děti schované za rohem v bezbranných pocitech utopené.
Slzy v očích už pálí. Ona bojovala za nás, chtěla nás chránit a vždycky chránila. Až doteď.
Do okamžiku, kdy všechny její snahy jsou marné, protože už nemá zbraň. Nemá nic, čím by nás ubránila. V jeho očích už je jen kusem masa ležícím na podlaze. Pro nás andělem s otrhanými křídly, který už nemůže znovu vzlétnout. Andělem, který teď možná zemře.
Když dítě vidí svou matku umírat, trpí s ní. Bojí se o ni, ale hlavně o sebe.

Ve chvíli, kdy jsme se postavili před něj, třebaže třímal v ruce nůž, už jsme nebyli ani dětmi, ale ani dospělí.


(autentická výpověď 17ti leté dívky o incidentu, který se odehrál před 6 lety)
dotazník:
přispějte prosím informacemi
 
 

Reklama